Zlatý Slavík, Sinatra Východu, Zlatý hlas z Prahy, Mistr, Božský Karel nebo Posel dobrých zpráv. To je pouhý výběr z mnoha přízvisek, která Karel Gott získal během šedesátileté kariéry. Ta začala v pražských kavárnách, kde mladý Gott zapáleně poslouchal jazzovou improvizaci a tančil na západní rokenrol. Před publikem poprvé vystoupil na trampském potlachu v roce 1957. Zanedlouho na to se účastnil amatérských soutěží, které mu pomohly k prvnímu pěveckému angažmá v kavárně Vltava. Ve stejném roce získal výuční list a začal pracovat v ČKD Stalingrad. Zpěv ho ale zvábil natolik, že zaměstnání opustil a začal navštěvovat Státní konzervatoř. Na scéně mladého divadla Semafor vnášel operní techniku zpěvu bel canto do populárních písniček a již ve druhé polovině šedesátých let se setkával se showbyznysem na pódiích v Monte Carlu, Cannes, Moskvě, Montrealu, Londýně, Las Vegas nebo Riu De Janeiru, kde zpíval hity jako C´est la vie, Pošli to dál, Bum bum bum nebo Lady Carneval. Z amatérského zpěváka se stala hvězda československé pop-music.

Karel Gott prorazil také na hudební scéně bývalého Západního Německa, Rakouska, Švýcarska, Belgie a Sovětského svazu, vyprodával koncertní sály, držel se na špičkách hitparád a nahrával stovky písní. V sedmdesátých a osmdesátých letech překračoval politické, geografické i žánrové hranice. Zpíval rokenrol, pop, šanson, tradicionály, lidové písně, koledy, folkovou hudbu, operní árie nebo country – a to v několika jazycích. Filmové písně jako Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš a Včelka Mája zlidověly.

Po politických změnách v roce 1989 mnoho kritiků předpovídalo Gottovi brzký konec. Považovali ho za hlas komunistického režimu. Sám zpěvák ohlásil konec kariéry, ale fanoušci a atmosféra na turné v roce 1990 ho přesvědčili o opaku. Pokračoval ve vydávání alb, opět zaujal první místo v anketě o nejpopulárnějšího zpěváka (Český slavík) a stal se ceněným hostem plesů a koncertních turné kolegů. Zároveň se mu povedlo oslovit i mladou generaci. Jeho hvězda dál září i v současnosti.